Zvolila jsem si svou cestu

26. dubna 2008 v 12:37 | Lusy Loose |  Pro Mia
Nevím, jestli jsem se už zmínila, že ráda píšu. Každopádně dneska jsem měla tvořivou chvilku, která na mě padla v návalu deprese. Myslím, že tohle už hodně z nás zažilo, a vlastně zažívá každý dne. Tak doufám, že se to bude líbit.
Pls, kopírovat jen se zdrojem.

Ze zarudlých očí mi vytékají pramínky slz a stékají mi po napuchlých tvářích. V krku mě ostře řeže a v ústech cítím odpornou pachuť zvratků. Přesto si do pusy opět strčím dva prsty a šmátrám jimi v krku tak dlouho, dokud ze mě nevyletí další várka. To už by snad mělo být všechno, pomyslím si. Ale pro jistotu se ještě pořádně napiju studené vody a znovu se skloním nad záchod. Potřebuju mít jistotu, že v mém žaludku vážně nic nezůstalo. Nemůžu si dovolit přijmout další kalorie. Unaveně se sesunu na zem a opřu se o vanu. S hlavou v míse jsem strávila víc než půl hodiny, ale já prostě musela! Kdybych předtím nesnědla dva croissanty, tabulku čokolády, tři krajíce chleba se sýrem, ledové kaštany, půl vánočky, dva pudinky a balení tyčinek, nemusela jsem se tady tak dlouho trápit. Jenže já jsem naprosto neschopná, nedokážu se prostě ovládat. A když už vím, že půjdu zvracet, cpu se ještě víc. A pak to tak dopadám. Chytnu se za umyvadlo, abych se vůbec dostala na nohy, poklidím tuhle mnou tak nepřiměřeně často obývanou místnost a pořádně si umyju ruce. Nesnáším, když mi zapáchají zvratky. Opláchnu si obličej a vyčistím zuby. Pro jistotu dvakrát. Než vyjdu ze dveří, zkontroluju,jestli nikde vážně nezůstal nějaký důkaz, který by mě mohl usvědčit. Potom už podivně lehká zamířím do svého pokoje. Můj dnešní hřích se mi aspoň částečně podařilo odčinit.
Stoupnu si na váhu a moje srdce radostí zaplesá.O kilo míň. Super, takže ta včerejší žranice se na mě nijak nepodepsala. Zamířím do svého pokoje a každičkou část svého těla podrobně kontroluju v zrcadle. Břicho mám určitě trochu menší. Hlasité zakručení, jak se žaludek dovolává potravy, která mu dnes celý den byla upíraná, mi připomene, že je to tím, že je úplně prázdné. Místo abych si zašla do kuchyně pro něco k snědku, sáhnu po půllitrové láhvi s vodou a celou ji vypiju. Tak, tohle by mělo pomoct. Znovu se vrátím k zrcadlu. Jak jsem mohla dopustit, aby to došlo takhle daleko? Paže mám tlusté, břicho rosolovité a stehna se mi při chůzi třou o sebe. No hnus. Neschopna se na sebe dál dívat, si radši lehnu na zem a začnu dělat sedy lehy. Čím víc energie spálím, tím rychleji zhubnu. A já musím zhubnout. Prostě musím. Když se asi o hodinu později znovu ozve můj žaludek a z kuchyně ke mně dolehne vůně topinek, skoro se tak rozběhnu. S rukou na dveřích se ale zarazím. Co to jako dělám? Chci snad napořád vypadat takhle? Ne. Ne? Tak žádné topinky. V hlavě se mi ozve hlásek, který mě ujišťuje, že když se najím a následně všechno vyzvracím, nic se nestane. Chvilku se ve mně odehrává nelítostný boj. Mám? Nemám? Ne! Nesmím! Zvracení je pro slabochy, já přece vydržím nejíst! Pevně rozhodnuta usedám, ke stolu a otevřu učebnici dějepisu. Nějak myšlenky na jídlo zahnat musím. O tři hodiny později uléhám do postele. Zvládla jsem to, jsem na sebe hrdá. Jsem tak šťastná, tak lehká. A o krok blíže ke svému snu.
Když přede mě mamka v sobotu ráno položí křupavé rohlíčky s tím, ať se nasnídám, opět se nacházím na té věčné křižovatce. Jedna cesta, ta krásná přímá cesta, mě sice zbaví těch věčných dilemat, jestli jíst či nejíst, ale budu se po ní spíš koulet nežli kráčet. A ta druhá? Spousta překážek, samé trní a cíl v nedohlednu. Stojí mi to vážně za to? Mám takovou chuť se na všechno vykašlat, už prostě nemám sílu. Nedokážu to! Už už beru do ruky rohlík, ale v půlce dráhy k ústům se zarazím. Co tojako dělám? Chci být přece hubená, chci být krásná, oblíbená. Tak žádné jídlo! Hlad je přece jenom pocit, zvířecí pud, který musím překonat. Zvednu se od stolu a odcházím. Jsem přece silnější. Ne, nejsem. Za půl hodiny se vracím a místo jednoho rohlíku si beru dva a hojně si je namažu máslem. Až když sáhnu po třetím, dojde mi, co jsem udělala. No co se dá dělat, čas zpátky nevrátím. S tím, že stejně půjdu zvracet, do sebe nacpu všechno, co doma najdu, až mě z toho bolí břicho. A potom už přímou cestou na záchod. Když si strkám prsty do krku, připadám si tak špinavá. Přijde mi to nechutné, odporné, tak slabošské. Ale já nemám jinou možnost. Říkám si, že už to nikdy neudělám. Už jen jednou, tohle je naposled. Není. Znovu jsem přijdu a záchod mě bude očekávat s otevřenou mísou, jako můj největší přítel, jako můj jediný přítel. Jako moje vysvobození, oproštění od břemene jménem jídla. Po tvářích mi opět stékají slzy, ale pokračuju. Musím. Zvolila jsem si svou cestu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LaGuess=* LaGuess=* | Web | 27. dubna 2008 v 18:10 | Reagovat

to je superní...fakt jsi dobrá=)

2 Kate Kate | Web | 27. dubna 2008 v 19:21 | Reagovat

Krásné a bohužel až příliš pravdivé..

3 Miana Miana | Web | 6. května 2008 v 19:29 | Reagovat

pane jo , to mi něco připomíná, ale naštěstí nejsem cvok a nejsem mia....

4 Miss(h)ka Miss(h)ka | Web | 8. května 2008 v 18:41 | Reagovat

Tohle se ti fakt moc povedlo :-)

5 na tom nesejde na tom nesejde | 4. června 2008 v 12:12 | Reagovat

je to desnej patos a takovy malo fakticky, zkus to vic naturalisticky to ma vetsi silu...

6 Kara Kara | E-mail | 27. září 2008 v 17:21 | Reagovat

Ahoj, mám to samý, do detailů. Teda až na dvě věci- bydlím sama a zvracím eura (bydlím v Německu). tak třeba dneska mi to vyšlo v přepočtu na 700kč, dokážeš si to představit?! Nenávidím se za to, co jsem a co nejsem! Nenávidím se za to, co dělám i nedělám!

7 miamia miamia | 23. listopadu 2008 v 19:08 | Reagovat

Přesně to samý !!! Naprosto jsi vystihla můj každodenní stereotyp, hlavně s tím "... když vím, že půjdu zvracet, jím ještě mnohem víc..." ... to je přesně to, co mám taky ... tak moc bych z toho chtěla ven, ale touha po štíhlosti je silnější ... bohužle mi příjde, že i s miou spíš tloustnu :( nikdy přece neni možný vyzvracet všecko, co do sebe narvu ...

8 Bella Bella | 21. dubna 2009 v 18:47 | Reagovat

pekne napsany,,vystihla si to-neco mi to pripomina :-(...nekdy takhle dopadnu i ja...jednou je celej tejden v poho ale najednou osmej den vypada takhle:,-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.